Deklarace radikálnosti

V předchozím textu jsem hovořil o mýtu, rozšířeném mezi některými lidmi, a sice že podmínkou legitimity názoru je jeho uskutečnitelnost, a vyvracel jsem jej. Stran přijatelnosti a nepřijatelnosti názoru existuje minimálně ještě jeden poměrně rozšířený mýtus, tomu předchozímu blízce příbuzný. Je to nálada, kterou bych nazval antiradikalismem nebo antiextremismem. Odmítání čehokoliv, co zpochybňuje příliš mnoho zažitého. Diskvalifikace názorů jen pro jejich nestandardnost, neřadovost, nevšednost. Neochota naslouchat jakýmkoliv myšlenkám na příliš mnoho změn oproti zažitému stavu věcí. Přijímání jen těch názorů, které lze včlenit do určitého předem daného rámce a odmítání těch, co neprojdou sítem, protože to jakoby vlastně názory nejsou.

Tedy ti, kdo tvrdí, že by ať už ty či ony názory měly být jednoznačně uskutečnitelné, k tomu často ještě dodávají, že by měly být uskutečnitelné v rámci současného uspořádání společnosti, bez jeho změn. Tento postoj je v určitých společenských vrstvách tradičně velmi rozšířen. Zakládá se na představě, že současný stav věcí je výsledkem dlouhého a náročného vývoje a proto bychom neměli ten vývoj zahazovat měněním něčeho. Tito lidé nejsou schopni vidět, že dynamika vývoje společnosti nekončí v epoše jejich života, že stejně, jako se generace před nimi musely vzdát omylů dominujících jejich dobám, bude se muset některých svých neracionálně ustavených výdobytků vzdát i tato společnost, a že právě rámec, do něhož jsme nuceni naše názory vměstnávat, může být jedním z těch výdobytků. Podle představ těchto lidí musí být každá idea, aby byla relevantní, schopna účastnit se politické soutěže podle tady a teď platných pravidel, stanovených někým nejen historicky zcela nezajímavým a bezvýznamným.

Tato zvrácená teze je ideální zbraní v rukou obhájců současného modelu kotroly společnosti a distribuce moci. Pokud chceš prosazovat svoje názory, současné společenské uspořádání ti k tomu poskytuje určité stanovené mechanismy. Pokud se však ve svých názorech náhodou vymezuješ i proti nějaké součásti těchto mechanismů, pak jsi extremista a tvoje názory nejsou legitimní, nejsou platné, jsou irelevantní. Současné společenské uspořádání tedy živí iluzi plurality názorů, zatímco ve skutečnosti tuto pluralitu inscenuje. Jednotlivé politické subjekty si nekonkurují, nýbrž spolupracují na ospravedlňování své existence. Skutečně opoziční názory, takové, které nepřijímají vnucené měřítko, jsou efektivně eliminovány jako extremistické, ergo irelevantní.

Myslím, že lidé, co takto uvažují, pokud nejsou hloupí, jsou zmatení, zaslepení a ovlivnění. Vždyť se nad tím stačí zamyslet. Mám určité ideály, které chci prosazovat, které ale okolní společnost neuznává, repspektive uznává je naoko a ve skutečnosti se jim brání. Důsledkem těch ideálů je i můj názor na současný nesmyslný systém mechanismů takzvaně legitimního prosazování názorů. Proto je naprosto nabíledni, že názory s hlubším obsahem ani v určených mezích prosazovat nelze, že je právě lze prosazovat jedině zcela nezávisle na mechanismech, poskytovaných k tomu systémem. Jestliže současné uspořádání společnosti je radikálně špatné, pak je radikální opozice vůči němu dokonce k dobru, je žádoucí. Neprosaditelnost názoru v rámci mechanismů k tomu určených tak může vypovídat i o jeho kvalitě, nejen naopak.

Tím chci říct, že názory, vyjádřené v textech na těchto stránkách, budou radikální a neobstojí na předem vymezeném poli politické soutěže. Což je sice apriori nešlechtí, ale ani nijak neznehodnocuje. Chtěl jsem zkrátka jen deklarovat, že jejich nekompatibilita se současným uspořádáním společnosti není relevantním argumentem proti nim.

-- copyright (c) 2006 bhy --
Kopírování, šíření a změny tohoto díla jsou možné pod podmínkami GNU free documentation license, verze 1.2 nebo vyšší, vydá-li ji fsf; bez invariant sections. Při tvorbě těchto stránek byl použit výhradně free software. Kód odpovídá standardům w3c a je optimalizován pro textové prohlížeče a firefox. Powered by vim.