Pokrytectví

V průběhu sestavování textu o právu na kritiku jsem si pár věcí připomněl a začal přemýšlet o ještě poněkud zajímavější otázce, která se mne přímo dotýká a trápí mne kdykoliv takhle vymýšlím a někam píšu něco o svých názorech - otázka motivovaná mým strachem z mého vlastního pokrytectví.

Má člověk právo vyjadřovat se veřejně k tomu, jak by podle něj svět měl vypadat, jak by lidé v ideálním případě něco měli dělat, i tehdy, když si není sám jistý svojí morální bezúhonností, když i ve svém jednání tu a tam jasně pozoruje přítomnost odsouzení hodných, nečestných, nesprávných prvků? Má člověk právo přesvědčovat o svém, podle jeho názoru správném přesvědčení i ty lidi, o nichž ví, že se v minulosti v té a té situaci zachovali lépe, čestněji, než se zachoval on? Může o svých názorech přesvědčovat někoho, o kom si myslí, že je to lepší člověk, než on sám?

Co je větší zlo? Přesvědčovat někoho o svých názorech, přestože pochybuju, zda na to mám morální kredit, anebo mlčet, nechávat si své přesvědčení pro sebe, nechat svět běžet tak, jak je to podle mne špatně, dívat se na to, co můžu považovat za úpadek, za krizi, a svoji představu o tom, co by mělo být lépe, si nechávat pro sebe z důvodu pochyb o vlastní morální způsobilosti k vyjadřování se k etickým otázkám?

Tady musím nachvilku odbočit. Jediné, podle čeho bych tu otázku jindy dokázal posoudit, je kdy budu mít větší výčitky svědomí. To, co mi způsobí menší výčitky svědomí, považuju za menší zlo. Jinak k tomu nedokážu přistupovat. Moje pocity v tomto případě nejsou, nebo nezdá se, že by byly v konfliktu s tím, co považuju za dobré a zlé racionálně. Nebo je to spíš tak, že celá logická obhajoba toho, co je dobré a zlé, stejně stojí na těch výčitkách svědomí, člověk se zřejmě snaží obhajovat to, z čeho výčitky nemá a odsuzovat to, z čeho je má.

V tomto případě si nejsem jist, zda se dokážu podle tohoto mechanizmu rozhodnout. Mám nutkání, pocit povinnosti přesvědčovat některé lidi o některých svých názorech a současně pak taky výčitky z toho, že to dělám u lidí, kteří jsou tak či onak lepší, méně se prohřešivší, než já. A z těchto výčitek jako by bylo jasné, že to dělat nemám. Proti tomu však stojí ten pocit povinnosti, který je zřejmě silnější, protože jinak bych asi nedělal tyto stránky. Je tu ale ještě druhá, podobně zajímává otázka, která mne napadla paralelně.

Když jsem o něčem přesvědčen, že je to nesprávné, mám právo hlásat, že je to nesprávné, i tehdy, když to, ne třeba často, ale přece, sám dělám? Mohu to u sebe takto odsuzovat, stačí to? Je poctivé o tom takhle mluvit, když to sám nedokážu přestat dělat? A analogicky, mám právo prosazovat, aby lidé dělali něco, co sám nedokážu dělat úplně důsledně, jen na základě toho, že si myslím, že je správné to dělat, přestože sám nejsem úplně dokonalým příkladem?

Pokud aplikuju výše zmíněný model úvahy i na tuto otázku, ačkoliv v tomto případě to bude asi ještě kontroverznější, nemůžu než dojít k podobnému výsledku. Můžu o něčem být přesvědčen tak silně, že to zkrátka musím říkat, zveřejňovat, šířit, přesvědčovat o tom, i když sám vidím, musím konstatovat, že se tím místy sám nedokážu řídit. Protože nejdůležitější je šíření mého přesvědčení. To, abych se jím sám dokázal zcela řídit, je velmi žádoucí a jedině tehdy je to úplně poctivé, není to však nutnou podmínkou toho, abych je mohl začít šířit. Nechci si tím nic obhajovat, zkrátka mi to tak vychází.

-- copyright (c) 2006 bhy --
Kopírování, šíření a změny tohoto díla jsou možné pod podmínkami GNU free documentation license, verze 1.2 nebo vyšší, vydá-li ji fsf; bez invariant sections. Při tvorbě těchto stránek byl použit výhradně free software. Kód odpovídá standardům w3c a je optimalizován pro textové prohlížeče a firefox. Powered by vim.