Nezbytnost nestátnosti

To, co chci říct v tomto textu, se mi zdá být naprosto jednoznačným, evidetním a očividným, a to, že o tom ještě vůbec budu mluvit, je jen důsledkem podle mne alarmujícího nepochopení této teze velkým množstvím lidí, u nichž jsem její pochopení a přijetí považoval za samozřejmé. Vyrojilo se totiž nemálo individuí se zmatenými, zaslepenými a zvrácenými pohledy na podmínky legitimity lidských aktivit ve věcech veřejných a tato individua našla podporu u překvapivě mnoha dalších indiviuí, jinak inteligentních a kriticky uvažujuících. Jádrem jejich argumentace je zaujetí proti vlivu a významu nestátních a nevládních organizací. Tvrdí, že jedině taková organizace, která je zaštítěná státem, má právo mluvit, vstupovat a zasahovat do chodu věcí veřejných, neboť jedině taková organizace disponuje - podle jejich názoru naprosto jasnou - legitimitou, danou jí lidem, který si ve volbách zvolil svoje zástupce a ti si pak zvolili někoho, kdo ustanovil příslušnou organizaci a jmenoval její představitele. A že organizace, která není vládní ani státní, takovouto nepřímou legitimitu nemá, ergo nemá před lidem legitimitou vůbec žádnou a podléhání jejímu nátlaku je protivení se vůli lidu. Je to podobně vykonstruovaná argumentace, jako ta o nutnosti realizovatelnosti, akceptovatelnosti a kompatibility názoru, aby to vůbec byl názor. Často ji používají titéž jedinci a titéž se jí nechávají ovlivnit.

Předpokládejme nyní, a přijetí této teze je podmínkou pochopení jakýchkoliv mých dalších argumentů, že primárním a jediným přirozeným zdrojem autority - je-li duševně zdráv - je sám jedinec, jeho vůle že je rozhodujícím imperativem v jeho životě a že všechny další zdroje autority jsou umělými nadstavbami, které mají zajistit fungování společenského soužití, udržet spravedlivý řád, tak aby někteří nějakým způsobem silnější jedinci nevykonávali svoji vůli na úkor vůle některých slabších. Jakékoliv využití těchto nadstaveb nad tento rámec je jejich zneužitím. Jakákoliv svrchovanost nad jedincem, kterou tyto nadstavby disponují nad tento rámec, je nelegitimní, představuje prostor pro zneužití. Mimo tento rámec je v ideálním stavu jedinec zcela a neomezeně svobodný a žádná další autorita už pro něj neplatí.

Tím netvrdím, že neexistují, že by neměla existovat nebo že neuznávám lidská práva. Myslím, že ta jsou jen jiným vyjádřením, jiným popisem zhruba téhož. Jejich základem je právo na důstojný, šťastný a spokojený život, čehož jedním ze základů se mi zdá být právě ono neubližování, nezneužití vlastní síly proti slabšímu. Je tristní vizitkou stavu společnosti, že musejí být kodifikována. Idealista křičí do hluché tmy; z principu nikdy nemůže pochopit, jak je možné, že se tyto základní myšlenky nepřenáší výchovou, jak je možné, že nejsou pro naprosto každého zcela zásadními, samozřejmými. Nechci tedy říct, že člověku nemají být přiznána žádná práva, nýbrž to, že pokud člověk svým jednáním nijak nezasahuje do práv druhých, zaniká právo jakékoliv umělé autority k sazahování do jeho práv.

Samozřejmě, že se jistě ještě najdou tací, kteří budou tvrdit, že současné státní uspořádání společnosti vlastně není ničím jiným, než nejefektivnější možnou implementací oné jednoduché nadstavby, že veškerá přebujelost byrokratického aparátu je nutnou podmínkou funkčnosti této implementace, že systém, jenž kritizujeme, je vlastně systémem mechanismů zajišťujících zrovna to, co my chceme. Stačí však použít vlastní smysly a chvíli pozorovat chod jakéhokoliv státního úřadu, aby se člověk přesvědčil, že tomu tak naprosto není. Drtivá většina státních úřadů se zabývá tunami agendy nijak nesouvisející s jejich výše vymezenou úlohou a jejich existence tedy nemá žádný smysl. Kdokoliv, kdo je schopen trochy kritického myšlení a neignoruje očividná fakta, musí poté konstatovat, že stát pracuje zcela neefektivně a rozhodně neplní roli dohlížitele nad neomezováním lidské svobody.

Stát vzhledem ke své neefektivitě, nedostatečné zodpovědnosti před lidem, netransparentnosti a nekontrolovanosti, nikdy nemůže být nositelem nějaké legitimity dané mu lidem a požadavky organizací státem zaštítěných jsou - vzhledem k více než pochybnostem v chodu takových organizací - spíše podezřelými, než že by byla nějak zaručena jakási jejich legitimita. Je proto nejen v pořádku, je to dokonce žádoucí a i nezbytné, aby existovaly a mohly se hlasitě a neomezeně projevovat nestátní, nevládní organizace, aby vstupovaly do chodu státu na co nejvíce místech a co nejčastěji. A co se týče jejich legitimity, podívejme se na to tak, že pro člověka, prosazujícího svoje názory, je otázka legimity irelevatní, ježto to jsou jeho názory. A v případě nestátní organizace je těch lidí zkrátka víc než jeden. Prosazují svůj zájem.

Pokud je třeba 99% procent společnosti tvořeno bělochy a stát, který tu společnost spravuje, rozhodne, že dýchat vzduch smějí jen běloši, nebude mít v systému poměrného zastoupení zbývající jedno procento společnosti žádnou šanci s tím cokoliv udělat. Je logické, že v takovém případě vzniká na straně poškozené minority snaha zvrátit vývoj věcí cestami jinými, než k tomu byly oficiálně určeny. Jestliže stát tvrdí, že taková snaha není legitimní, a že se musí odehrávat jedině na poli jeho úřadů, pak tím sám relativně otevřeně přiznává, že jeho legitimita nevychází z lidu, neboť zde se zájem lidu a státního úřadu od sebe evidentně liší. Zůstává otázkou, jakou legitimitu, legitimitu před kým nebo čím, mají v takovém případě obhájci této teze na mysli. Jsem hluboce přesvědčen, že skutečnou motivací podobné argumentace není zajištění spravedlivého chodu státních úřadů, nýbrž eliminace menšinových názorových proudů, které jsou státu nepohodlné a které se v hierarchii systému neprosadí.

Věřím, že názor, zastávaný desítkou lidí uvnitř milionové společnosti, je stejně hodnotný, jako názor většinový, že většina nemá právo té desítce lidí jejich názor brát, nemá právo klást si přesvědčení více lidí o tom názoru jako podmínku naslouchání tomu názoru. Většina má tendenci uchylovat se davově k nesmyslnému jednání. Může dojít i k situaci, kdy celá společnost bude dělat něco, čehož nesmyslnosti si bude vědoma jen desítka jedinců a zbytek společnosti bude přesvědčen o naprosté správnosti svého jednání. Už proto, z těchto sebekontrolních příčin, by měla jakákoliv většina bedlivě naslouchat hlasům byť nepatrných názorových menšin, namísto toho, aby se je tak jako dnes snažila všelijak ignorovat, nálepkovat jako nenormální, irelevantní, eliminovat je, zamést je pod koberec.

-- copyright (c) 2006 bhy --
Kopírování, šíření a změny tohoto díla jsou možné pod podmínkami GNU free documentation license, verze 1.2 nebo vyšší, vydá-li ji fsf; bez invariant sections. Při tvorbě těchto stránek byl použit výhradně free software. Kód odpovídá standardům w3c a je optimalizován pro textové prohlížeče a firefox. Powered by vim.